Týden před Ladermon Trailem se běžely Zapomenuté hory (15.10.2022). Podle pořadatelů jsou Rychlebky nejzapomenutější hory České republiky, které svou divokostí překvapí a atmosférou uchvátí každého, kdo sem jednou zbloudí. A možná to je právě důvod, proč se sem mnoho závodníků znovu tak rádo vrací.
Ladermon se letos nejen účastnil, ale i vítězil! Na trase dlouhé 76 km si Honza Lachnit doběhl pro zlato ve věkové kategorii a druhý celkově (8:18 hod.). Prostě značka ideál...
Milda stejnou distanci zvládnul za 10:50 hod. (25. v kat., 58. abs.) a Tomáš Čermák za 12:33 hod. (46. v kat., 105. abs.).
Na "kratší" trase 46 km Zdena Fojtík o deset vteřin! zůstal za bronzem (5:05 hod. - příště už pod těch pět!), takže nakonec z toho bylo "jen" 4. místo v kat. a 20. absolutně. A Jitka osmá ve své věkové kategorii, 158. celkově (6:46 hod.).
Všem respekt, tohle nejsou lehké trasy, a Honzovi ještě speciální gratulace k bedně!
A kdo si chce závod proběhnout s Honzou, má možnost:
Závěr letošní ultra sezóny jsem si maloval v krásných podzimních barvách zalitých sluncem. Chtěl jsem si tu parádní trasu v Rychlebkách prostě užít a bral jsem to jako tutovku. Jenže hlavní předpoklad se nenaplnil - počasí. Z krásného rána se udělalo zataženo, na hřebeni byla mlha, zima, mrholení a ještě jako bonus silný vichr. Takže žádná kochačka, ale pěkně závodní režim.
Sotva se vystartovalo, už jsem byl šestý. Na tohle nejsem moc zvyklý, protože se obvykle pořadím prokousávám kupředu během závodu. Den se zvolna probouzel a já si běžel to svoje tempíčko nádherně zbarvenými bukovými lesy nad Račím údolím. Při stoupání na Koníček jsem si všiml, že mám trochu vyšší tepy, což obvykle nevěstí nic dobrého, ale běželo se mi fajn. Jenže to se změnilo při výstupu na Czernici, kdy mi nebylo úplně dobře od žaludku. Na vrcholu bylo fakt škaredě, mlha a dul silný vítr, takže opět bez rozhledny. Další stoupání na Jivinu na hraničním hřebenu bylo ve znamení fyzického diskomfortu, navíc bylo opravdu škaredě, přitom tento úsek je tak hezký. Pookřál jsem na 32km, když jsem doběhl běžce přede mnou a bez potíží mu utekl na občerstvovačku na Matesovi.
Snažil jsem se něco udělat s žaludkem, jídlo bylo spíše zátěží, jenže mi bylo jasné, že jen na vodu do cíle nedoběhnu. Trasa závodu opustila pohodlí lesní cesty a změnila se na klikatící se pěšinu v borůvčí, bylo třeba překonávat kameny a skalky. Tato parádní technická pasáž mi však dávala docela zabrat, neboť mé nožky se staly poměrně vetchými. Ze Skály smrti (kontrola č. 7) jsem málem spadl, dost to klouzalo a ještě jsem chytil křeč do lýtka... Mlha a vichr, no škoda, protože tam musí být nááádherný výhled na bukové lesy kolem. Útěchou mi bylo setkání s dospělým muflonem. Následující velice prudká pasáž volným terénem v listí přes skalky, padlé kmeny a kamení byla náročná nejen fyzicky ale i na koncentraci, sbíhal jsem hodně opatrně, přesto se mi podařilo doběhnout dalšího běžce, Kubu z Branné.
Kontrola u Nýznerovských vodopádů je velice dobrodružná, je třeba překonat potok po kluzkých kamenech a to se zpravidla neobejde bez bazénu v botách. Další protivenství. Následuje nekonečné stoupání zpět na hřeben a na mě si přišla krize. Nebylo mi dobře, cítil jsem slabost a motáka v hlavě, ale naštěstí jsem na tu krizi nebyl sám, trochu jsme s Kubou pokecali a docela to uběhlo.
Na občerstvovačce jsem neměl na jídlo moc pomyšlení, nalil jsem do sebe colu a zaexperimentoval s chipsy a vysočinou. Kuba se dobíjel déle, tak jsem se rozloučil. Cestou na Smrk jsem potkával v protisměru další borce a borkyně, vzájemně jsme se povzbuzovali, ale jedna holčina mě fakt dostala svým vážným dotazem: "Proč se vracíš? Cos zapomněl...?"
Slaný experiment mi vyšel, žaludek si dal říct a už bych zase vesele skákal přes kameny a rozbahněná rašeliniště, nebýt křečujících stehen. Hořčíkové protiopatření mě vystavilo opětovnému riziku stávkujícího žaludku, ale do cíle zbývalo ještě 25km terénem, což vyžaduje alespoň částečně spolupracující nohy. Našel jsem si rytmus a tak nějak mi přestal vadit i ten vichr a mlha. Pod Kovadlinou se připojila trasa 46 km a najednou bylo husto. Trochu jsem pookřál, protože i s mým šnečím tempem a tuhými stehny se mi dařilo předbíhat. Na občerstvovačce na Hraničkách se mi dostalo bouřlivého přivítání, lidé byli skvělí a kdyby mi nabídli postel, tak bych tam i zůstal. Zůstalo ale pouze u coly a vysočiny.
Zbýval desítka do cíle, skoro furt z kopce, pěkně po loukách. Cupkal jsem a stále ještě dokázal předbíhat běžce z trasy 46 km. Byli úžasní, většina fandila. Asfalt v Račím údolí byl protivný, to raději to prudké stoupání na Rychleby, předposlední kontrolu. A tam se to stalo. Prostě jsem se ohlídl za sebe, abych se pokochal. Vidím běžce s červeným číslem, borca, kterého jsem vyřídil už na 32km. Cvakl jsem kontrolu a snažil se zmizet, než si mě všimne. Psychika umí fakt hodně, zapomněl jsem na tuhá stehna a najednou měl pocit, že běžím v tempu snad 3:30. Přeci to svoje čtvrté místo nepustím! Rubal jsem to, až šutry létaly, že jsem se ani na Čertových kazatelnách nepokochal tím krásným výhledem, honem do cíle.
Vyšlo mi to. V cíli jsem byl fakticky čtvrtý, ale dva běžci přede mnou neměli všechny kontroly (DSQ), takže ve výsledku 2. pozice a v kategorii nad 40 let první. HURÁÁÁ. Wow, skvělý výsledek.
Přiznávám však velkou dřinu a utrpení, před závodem jsem spal necelé 2 hodiny, no a ten žaludek…
Pomyslnou třešničkou na dortu bylo vyhlášení v nabitém sále Tančírny, krásná tečka za opravdu vydařenou letošní ultra sezónou.
Zapomenuté hory byly opět nezapomenutelné, parádní organizace, skvěle značená trať, výborné občerstvovačky a kamarádi v cíli.
Jen bych tuhle nádhernou trať chtěl zažít za pěkného počasí.
