Po sportovní stránce jeden z asi nej Ladermon výkonů v roce 2025 - Honza Lachnit. Nízkotatranská stíhačka - 12. července 2025. přeběh hřebene Nízkých Tater z Telgártu do Donoval. 100,8 km, převýšení +5400 metrů, čas 14:46 hod. Deváté místo v absolutním pořadí těchle "bláznů".👑 Takhle se to prostě má běžet, ovšem když na TO MÁŠ 🤪:
"U těchto ultraběhů je vždy zásadním parametrem počasí. Nejen pro samotný komfort závodníka při běhu a pro technický stav trati, ale pro mě i zásadní z hlediska obdivování okolních krás po trase. Neběhám po horách proto, abych hleděl do tmy nebo mlhy a pršelo mi za krk. A tentokrát předpověď nebyla moc dobrá. Nakonec však počasí vyšlo téměř dokonale, proto jsem si mohl užít jeden z nejkrásnějších závodů vůbec.
Můj plán se nelišil od cílů ostatních závodníků - doběhnout, já navíc chtěl doběhnout ještě za světla, cestou něco vidět a zažít.
Úvodní kilometry z trasy závodu jsme ukusovali po asfaltu do obce Šumiac, teprve tam se trasa zvedla vzhůru ke Kráľovej hoľi (1950m). Kopec to byl poctivý, ale čekal jsem, že výstup bude strmější. Panovalo krásné slunečné počasí, ale na vrcholu hory se o sloup vysílače zachytil hustý mrak, foukal studený vítr a v trávě se povalovaly zbytky ledových krupek. Brrr, rychle pryč. Klesající hřebenová partie konečně nabídla kýžené výhledy na Vysoké Tatry a dál k západu na hřeben NT ve směru trasy běhu. Postupně jsme se nořili do porostu kleče a za Velkou Vápenicí výrazně klesli do sedla Priehyba.
Za sedlem se běželo vesměs v mladém lese, pěšina sotva znatelná, tráva do pasu, borůvčí, furt nějaké křoví a výhledů málo. Cesta se pořád klikatila, neustále se něco přelézalo, obíhalo, asi dvacet šestkrát jsem zakopl. Přitom to bylo dost náročné a technické, nedalo se běžet rychle. Jako nic moc tohleto.
Do sedla Čertovica jsem sbíhal hladný a s rozsekanýma nohama, holt 47 kilometrů v nohách už něco udělá, ale věděl jsem, že mě čeká na občerstvovačce pořádný dlabanec. Zasedl jsem ke stolu a dopřál si dvojitou polévku, zalil to colou a v klidu vyrazil do druhé půlky. Však jsem na výletě, ne? Zde je třeba poznamenat, že pro ty nejpomalejší běžce na Čertovici závod končí, protože do druhé poloviny závodu je vpuštěna pouze první stovka startovního pole. Jako šestnáctý jsem měl pohodlnou rezervu.
Ze sedla se stačilo vyšplhat na první holý kopec s podivným názvem Lajštroch (1602m) a hned se přede mnou otevřely nádherné výhledy na Ďumbier a dál na hřeben NT. Konečně kochačka, fotopauzy a výhledy, jůůů. V půlce závodu jsem si to zkomplikoval preventivním hořčíkem proti křečím, tentokrát mi vůbec nesedl. Věděl jsem, jak šílená vzdálenost mě ještě čeká, dost intenzivně mě bolely nohy a žaludek se začal bouřit. Čekal jsem nějakou záchranu na Štefáničce, ale občerstvovačka byla slabší. Pod Ďumbierom přišel asi nejkrizovější moment, začalo pršet, tuhly mi bolavé nohy, nebylo mi dobře od žaludku a bylo jasné, že dál už to bude hlavně o hlavě. No, alespoň jsem doběhl první ženu.
Kamenná chata pod Chopkom - restart. Nechal jsem si naservírovat vývar, měli i kofolu. Vůbec ty občerstvovačky na NTS byly skvělé, bylo tam všechno možné i nemožné (třeba kyselé okurky), lidé pozorní, milí a úslužní.
Pohodový kamenný chodník nás zavedl na Dereše, travnatý hřeben k Chabenci byl pěkně běhavý a dost atraktivní na to, že se snadno dalo zapomenout na tuhé a bolavé svaly. Stezka nabízela dechberoucí výhledy a třeba kamzíky pasoucí se přímo u cesty. Jakoby by jim ti upocení běžci vůbec nevadili, sotva hlavu od žvance zvedli. Zase jsem musel zastavovat a fotit.
Výrazný seběh na Ďurkovou a návrat zpět na hřeben nebyl úplně zbytečný, na občerstvovačce jsem opět využil nabídky teplé polévky, další malý restart po 72 kilometrech.
Hřeben Nízkých Tater je impozantní svou délkou, zpočátku jsem mohl po své pravici obdivovat štíty Vysokých Tater přecházející do Tater Západních, později Chočské vrchy s majestátním Velkým Chočem a v závěru přímo před sebou vrcholky Velké Fatry. Při pohledu zpět na východ bylo možné v tmavých dešťových mracích spíše tušit než vidět Kráľovu hoľu. Zvlněný travnatý hřeben byl pro unavené nohy nemilosrdně běhatelný, závodníci na něm byli navlečeni jako osamělé barevné korálky na dlouhé niti. Pár jsem jich předběhl, jeden předběhl mě, ale to nebylo vůbec důležité. Slunce se klonilo k západu, stíny se prodlužovaly a tím se zvětšoval ten obrovský prostor hor kolem mne. Prostě neskutečná nádhera, jen se zastavit a kochat.
Ze snění zpátky do reality mě vrátil krutěprudký seběh v suti z Prašivé do Hiadelského sedla (600m / 3 km). Na vybrnkaných nohách jsem si nemínil ustlat, už jsem to tu před lety jednou viděl, takže velký respekt. V sedle jsem měl kvadricepsy v jednom ohni, ale zlatí dobrovolníci na občerstvovačce mě nejen pohostili, ale také zchladili sprejem.
Nejprudší stoupák celého závodu se nachází na 91 kilometru - Kozí chrbát (200m / 1 km), byl jsem však na něj připraven. A pak už jsem pořád běžel vstříc cíli, do kopce i z kopce, měl pocit, že fakt jako letím a hodinky ukazovaly tempo cca 5:30 min/km. Óóó, jak je ta rychlost relativní a 1000 metrů dlouhých... (zvláště po 100 km).
V cíli mě vítaly ovace a potlesk, jako bych tam doběhl snad první a ne až devátý - pořadatelé byli úžasní.
Plán splněn na jedničku, doběhl jsem ještě za světla, zdráv a plný zážitků. K tomu umístění v TOP10, což je s ohledem na mé výletní kochací tempo a tři polévky cestou parádní výsledek.
Bylo to dlouhé a intenzivní - nádherný a opravdu naplněný den. Mám já to ale štěstí, že můžu něco takového zažít."
Respekt.👍
