Nápad běžet Beskydskou sedmičku se v mé hlavě zrodil někdy v roce 2012, tedy v době, kdy se konal teprve asi třetí ročník tohoto závodu. Tehdy to však byl pouhý sen a ani jsem netušil, kolik je to kilometrů a jak dlouho by se běželo. Jen jsem věděl, že je to dlouhé.
Když už tato myšlenka uzrála, byl vždy problém s termínovou kolizí s představením v divadle. Až letos to vypadalo nadějně. Další potíž byla objevit vhodného spolubežce do teamu. To se po několika odmítnutích taky podařilo a na moji nabídku kývl Tomáš Krátký z olomoucké Ligy 100.
Po dlouhé zimní a jarní přípravě přišel nejprve Perun Skymarathon. Ten vyšel podle plánu, a tak jsem začal přemýšlet, jak si formu udržet i přes léto, které jako běžec vyloženě nesnáším. Bohužel opět udeřila ukrutná vedra, takže z běhu a z tréninku na B7 nebylo prakticky nic. Začal jsem se oprávněně bát, jestli na to mám.
Přišel srpen a bylo nutné se k největšímu běžeckému i životnímu cíli postavit čelem. Stihl jsem ještě pár kvalitních tréninků i kvalitní regeneraci a zbývalo zaměřit se na logistiku a technické vybavení na samotný závod.
Do Třince jsme s Tomášem dorazili vlakem už čtyři hodiny před startem a tak bylo na finální přípravu dost času. Tak, jako asi na většinu, přišla i na nás kolem deváté hodiny večerní krize. Leželi jsme si na gauči s nohama nahoře a chtělo se nám spát.
Konečně se přiblížila hodina startu (22.00). Můj životní a dosud nejtěžší běžecký závod a taky druhý vrchol letošní sezóny mohl odstartovat. Tři tisíce lidí stály na startu atletického stadionu za tónů naší české státní hymny. "Nekonečná" pouť přes Beskydy započala. Můj a vlastně náš cíl byl 14,5 h. a umístění do TOP 30. Podle tréninků to nebylo nereálné.
Po pěti silničních a rovinatỷch kilometrech přišel první test - výstup na Javorový. Nohy šlapaly skvěle. Co mě však hned od 10. km překvapilo, byly postupně se prohlubující demotivační pocity až deprese. Zkrátka, ztrácel jsem chuť běžet dál a chyběla mi jiskra. To trvalo a gradovalo až do výběhu na Lysou horu, kde až při seběhu se ve mně cosi zlomilo. Dole v Ostravici na 50. km jsem pak měl pocit, že mám v nohách dynamit a konečně mě to začalo bavit. Asi to bylo i tím, že už začínal den.
Bohužel v tu dobu už viditelně docházely síly mému parťákovi Tomášovi, takže se čím dál častěji stávalo, že na každé čipové kontrole jsem na něho musel čekat někdy až patnáct minut. Což třeba ráno při 10 °C někde na vrcholu a ve zpoceném oblečení nebyla zrovna sranda.
Ale nemělo smysl se na Tomáše jakkoliv zlobit. Prostě někdy to nejde. I když na druhou stranu je pravda, že i některé těžké tréninky v létě v Jeseníkách taky nezvládal optimálně a to jsme běželi třeba "jen" 40 km.
Takže zatímco fyzicky tělo fungovalo výborně a během celého závodu jsem prakticky žádnou krizi v tomto směru neměl, tak postupně jsem se zklamaně loučil s dobrým výsledkem. Ztráta narůstala na hodiny. Na Pustevnách už pocity přerostly v marnost dosavadního počínání včetně půlročního tréninku. Parťák nezvládal seběhy ani výstupy a posledních dvacet kilometrů se tak změnilo na neustálé ohlížení a čekání. Poslední seběh z Javorníku už sice bolel, ale vzhledem k tomu, co měly moje nohy za sebou, to bylo až překvapivě dobré.
Do Frenštátu jsem tedy doběhl sám, a i když do cíle zbývalo jen dvěstě metrů, před červeným kobercem jsem se donutil zastavit. Sedl jsem si na chodník a doufal, že se Tomáš brzo objeví. Bohužel čekání narostlo na dalších dvacet minut.
Po sedmnácti hodinách a čtyřicetičtyřech minutách jsme společně doběhli do cíle na náměstí a vystoupali jsme na schody symbolizující každý zdolaný vrchol Beskydské sedmičky. Zatímco Tomáš byl v euforii a po tom trápení si dokázal užít to, že překonal sám sebe, já jsem měl úplně opačné pocity. Jedním slovem - zklamání a vlastně skoro žádná radost. I to je sport. Byl to závod dvojic, jiná disciplína a jiný přístup k závodu. Tak to bylo potřeba brát.
Beskydská sedmička 2018 byl můj první ultra skymarathon v životě. Po třiceti letech běhání jsem si ke svým 43. narozeninám nadělil tuto extrémní porci horských kilometrů a rozhodně toho nelituji. Slogan či podtitul letošního ročníku "95 km, které Ti změní život", se rozhodně naplnil, a já zase vidím některé věci jinak a líp než před B7. (Radek Leszczynski)
