Bylo to v lednu, když jsem dostal email, který mi měl zhatit plány. Chtěl jsem se zúčastnit Sciachetrailu, nádherného závodu v Unesco Cinque Terre, ale pořadatelé mi sdělili, že nesplňuji kvalifikační kritéria. Potřeboval jsem dokázat, že jsem v roce 2022 nebo 2023 dokončil nějaký delší závod, ale můj poslední ultra byl už v roce 2021. Co teď?
Nechtěl jsem se vzdát svého snu běhat v Cinque Terre (vylosovali jen 300 účastníků a mě mezi nimi), tak jsem začal hledat kvalifikační možnosti. A našel jsem ji. Val Maremola trail, závod na 32 km, který se konal už za pár dní v Pietra Ligure v Itálii. Byla to moje šance.
Neváhal jsem a koupil jsem si letenku den před odletem. V sobotu ráno jsem sedl do letadla směr Pisa. Tam jsem si prohlédl slavnou šikmou věž a dal si ranní cappuccino v jedné z mnoha kaváren. Pak jsem nastoupil do vlaku, který měl jet až do Pietra Ligure. Cestou jsem se zastavil v La Spezii, kde jsem potkal místní fotbalové fanoušky. Byli nadšení, že jejich tým hraje druhou italskou ligu a nabídli mi, abych šel s nimi na zápas. Bylo to lákavé, ale já jsem měl jiný cíl. Tak jsem se s nimi rozloučil a pokračoval jsem dál podél pobřeží.
Když jsem dorazil do Pietra Ligure, bylo už pozdě odpoledne. Šel jsem si vyzvednout startovní balíček a pak jsem hledal hotel. To byla chyba. Všechno bylo obsazené nebo příliš drahé. Nakonec jsem našel jednu dvouhvězdičkovou díru, kterou mi doporučil jiný hotel, který byl plný. Bylo to ubytování na jednu noc, ale já jsem se s tím smířil. Šel jsem si lehnout brzy, abych byl připravený na zítřejší závod.
V neděli ráno jsem se probudil plný energie a nadšení. Byl to můj první závod na 30+ km po dlouhé době a těšil jsem se na něj. Věděl jsem, že mě čeká náročná trať plná stoupání, klesání a technických pasáží. Ale také jsem věděl, že budu mít možnost obdivovat krásu Ligurského pobřeží a jeho vnitrozemí.
Vyrazil jsem na start, který byl na molu přímo nad mořem. Startoval jsem jako poslední závodník, protože jsem si chtěl užít každou minutu a nechat se unášet atmosférou. První kilometr byl jako procházka po městě. Běžel jsem po náměstí s kavárnami, kde mě povzbuzovali místní obyvatelé, a pak jsem se vnořil do úzkých uliček, které mě zavedly k prvnímu kopci. Tam se začala pravá zábava. Trať se změnila v single trail, který mě vedl mezi pomerančovníky a citronovníky. Cítil jsem vůni citrusů a slunce mi hřálo do zad. Byl jsem v ráji.
Na pátém kilometru jsem si řekl, že jdu pomalým tempem, ale že je to v pořádku. Nechtěl jsem se vyčerpat předčasně. Myslel jsem si, že bych možná zvládl i tu 50ku, která byla další možností. Ale na desátém kilometru jsem si to rozmyslel. Už jsem cítil únavu v nohách a dech se mi zrychlil. Byl jsem rád, že jsem si vybral „pouze“ třicítku. V polovině závodu jsem se podíval na hodinky a zjistil jsem, že běžím už dvě hodiny a patnáct minut. Začal jsem se ptát sám sebe, jak je to ještě daleko do cíle.
Na dvacátém druhém kilometru jsem začal mít křeče. Lýtka i stehna se mi svírala a bolela. Potřeboval jsem se zastavit a protáhnout se. Těšil jsem se na další občerstvovačku, kde jsem doufal, že najdu něco, co mi pomůže. Naštěstí jsem tam našel banány, místní úžasné pomeranče a iontový nápoj. Dal jsem si všechno, co jsem mohl, hlavně tunu pomerančů a pokračoval jsem dál.
V druhé půlce závodu jsem byl odměněn nádhernými výhledy. Z každého kopce jsem viděl modré moře a bílé pláže. Z každého údolí jsem viděl zelené kopce a barevné vesnice. Byl jsem ohromen krásou krajiny, která mě obklopovala. Cítil jsem se jako v pohádce.
Posledních pár kilometrů bylo nejtěžších. Už jsem neměl sílu ani náladu. Jen jsem chtěl doběhnout do cíle a dát si něco k jídlu. Ale nevzdal jsem se. Překonal jsem poslední kopec a sestoupil jsem k moři. Tam jsem uviděl cílovou pásku a usměvavé tváře pořadatelů. Zrychlil jsem a proběhl jsem cílem. Byl jsem šťastný a hrdý. Dokázal jsem to. Dokončil jsem Val Maremola trail run.
Tady je trochu statistiky z mého závodu: - Délka: 32 km - Převýšení: 1600 m- Počet dokončivších: 252- Čas: 4:50- Umístění: 175. v cíli - 1. a taky poslední Čech :)- Team Ladermon https://www.wedosport.net/vedi_classifica.cfm?gara=55921
Po závodě jsem šel ještě na pasta party, která byla v místním kině. Byla to dobrá příležitost poznat ostatní běžce a vyměnit si zkušenosti. Pak jsem se vrátil do hotelu, sbalil si věci a vyrazil na vlak. Měl jsem ještě jeden cíl před sebou - Monterosso.
Dojel jsem přesně se západem slunce, když se obloha barvila do růžova a oranžova. Našel jsem restauraci s bezlepkovou pizzou, která voněla lákavě. Sedl jsem si na terasu a objednal si kus pizzy a sklenici místního vína. Užíval jsem si chvíle klidu a pohody. Když jsem dojedl, byla už tma. Rozhodl jsem se, že si ještě udělám noční výlet do Vernazzy, dalšího z malebných městeček Cinque Terre.
Vzal jsem si baterku a mobil a vyrazil na cestu. Šel jsem po stezce, která vedla podél pobřeží. Bylo to jako běžet v noci. Jenže já už běžet nechtěl, ale vzal jsem to svižně. Cítil jsem vůni moře a slyšel jeho šumění. Nebyla vidět světélka lodí ani vesnic, jen hvězdy zářily. Bylo to kouzelné. Po asi hodině a půl jsem došel do Vernazzy. Bylo tam ticho a klid. Jen pár lidí sedělo v hospodách, jinak úplně prázdná vesnice. Zašel jsem na místní nádraží nad vesnicí a čekal na vlak.
Vlakem jsem se přesunul do Pisy, kde jsem měl letadlo zpátky domů. Bylo už pozdě v noci, ale měl jsem ještě spoustu času na prohlídku města. Chtěl jsem se ještě jednou podívat na slavnou šikmou věž, kterou jsem viděl už při příletu. Tak jsem se vydal na náměstí zázraků, kde stála věž spolu s katedrálou, křtitelnicí a hřbitovem. Byl jsem tam úplně sám, bez jediného turisty. Bylo to jako být v jiném světě. Obdivoval jsem architekturu stavby úplně sám a až později našel ceduli se zákazem vstupu po 1 a. m. Pak jsem se rozloučil s Pisou a zamířil na letiště.
A další plány? Na konci března znovu na běžecký výlet – tentokrát Sciacchetrail. A v dubnu návrat do Hallstatu.
