Jesenická šedesátka je především turistická akce, obsahuje ale i běžeckou kategorii. Letos ji dokončilo přesně 60 běžců. Z nich zvládl nejrychleji padesát pět kilometrů dlouhou trasu horským terénem Honza Lachnit. S časem 5:20:58 hod. se stal absolutním vítězem, a navíc i držitelem traťového rekordu. O necelé tři hodiny více potřeboval na její zdolání Laďa (8:08:09 hod., 33. místo). Honzovi gratulace a oběma velký respekt, tohle už jsou opravdu náročné ultra závody, na které si netroufne každý...
A jak celý závod vypadal z pohledu vítěze? Takhle to popisoval Honza:
Tak na tuhle akci jsem přijel s cílem vyhrát a to neskromně hned v traťovém rekordu. No však uvidíme...
Krásné letní ránko, z mraků vykouklo slunce a úderem ranní osmé hodiny byla odstartována běžecká Jesenická 60. A začalo se hned ostře. Nechával jsem tomu volný průběh a chladil hlavu, však první kopec nerozhoduje. Na Rejvízu mi drze přes cestu přeběhla liška (pche) a stejně tak drze mě předběhl nějakej klučina, tož jsem byl čtvrtý. No a pak začala docela divočina, pro mě ne moc známé končiny se zajímavými názvy: Kazatelny, Ruský hřbitov, Kristovo loučení, Pásmo Orlíka. Nebyl jsem na trase rozhodně sám, v této pasáži jsem předbíhal spoustu turistů, hodně mladých lidí, kteří se vydali na pochod již brzo ráno. A pak že turistika netáhne. Jen tak mimochodem, letos padl účastnický rekord 928 účastníků!
Délka trasy ještě ani nedosáhla "plnoletosti" a já už jsem byl na 17 km druhý a před Videlským sedlem jsem se dotáhl na prvního běžce. Nyní následuje prověrka zdatnosti, stoupák na Malý Děd, úsek dlouhý 2,5 km s převýšením +430 metrů. Nějak rychle jsem to vyřídil, borec odpadl a u Švýcárny beru vodu jako první běžec. Co teď? Teď je třeba zařídit ten traťák.
Nad kopci se začaly dělaly mraky, slunko pralo a bylo dost teplo. Ještě tak chytnout nějakou bouřku, to ne, raději "kopnu do vrtule" a fofrem do cíle. Abych to neměl tak jednoduché, tak mě v seběhu na Červenohorské sedlo nejprve snesitelně a pak už spíš nesnesitelně začala bolet ta moje pochroumaná pravá pata. Táhlé stoupání na Vřesovku bylo však mým lékem na bolest, snažil jsem se držet celkové tempo stále pod 6:00, takže jsem pořád strojově běžel.
Na Vřesovce jsem se osvěžil a znovu zakoušel bolest paty v seběhu do Sedla pod Vřesovkou. Nevím jak se to mohlo stát, možná jsem nemehlo, ale kde se na horské stezce vzal ten kámen, o který jsem zakopl, mi doteď není zcela jasné. Mé tělo přešlo do trajektorie přistávajícího boeingu, svačícím důchodcům málem zaskočilo hrůzou, ale mně se naštěstí podařilo nohama tělo podběhnout a zvednout čumák. Ufff, tak to bylo o vlásek. (V tuto chvíli je mi již jasné, jakou barvou si budu na léto do sandálů lakovat nehet na palci druhé nohy)
Při výšlapu na Keprník spadlo pár kapek a já zjistil, že na mě něco leze. Ha, únava, mrška jedna. Maratonek v nohách... Kolem Chaty Jiřího na Šeráku jsem proběhl v čase 4:27, ještě 12 km do cíle kde jsem chtěl být v čase 5:20. Ho hó! V hlavě jsem si nastavil, že noha prostě nebolí a začal do toho rubat. Fakt to funguje! Po padesáti uběhnutých kilometrech jsem začal stupňovat tempo a posledních 5 km jsem běžel v tempu kolem 4:20. To byl fofr, motivaci jsem měl silnou.
Wow, vyšlo to, do cíle jsem se vřítil jako první a v traťovém rekordu s ještě čtyřminutovou rezervou. Jóóóó, panečku, tak tomu říkám jízda.
Trocha statistiky:
délka: 55,58 km
čas: 5:20:58
převýšení: +/-1964 metrů
tempo: 5:47 min/km
kalorie: 3 033 kcal 
