Díky Honzovi má Ladermon na B7 zápis, který se bude jen těžko překonávat! V absolutním pořadí jednotlivců 22. místo (v kat. 6.) a čas 14:44:04 - to je značka nejvyšší kvality. Z Ladermonů se ještě letošní B7 zúčastnila Adéla (DNF Ostravice) a Jitka, která běžela v týmu Jéčka - se svým manželem Jirkou (24:08:06, 42. místo v mixech).
A krásný komentář Honzy z B7 verze 2022:
Na start vedla dlouhá cesta. Bylo třeba dozrát, žádná střelba naslepo, úspěchem je jen platný pokus.
Na atletickém stadionu v Třinci to vřelo jako v kotli. Masa lidí se šikovala, aby vyrazila vstříc velké výzvě, cestě sebepoznání a sebezapření. Ten páteční večer jsem tam stál s nimi, s pokorou a jasným cílem slyšet polední zvony na náměstí ve Frenštátě pod Radhoštěm. Česká hymna, slzy dojetí, odpočítávání a dav běžců se dal do pohybu.
Hned od začátku to nebylo jednoduché, počasí nám to krapet ztížilo, začínající noc byla nezvykle dusná a vlhká. První kopec, rytmické cvakání holí. Nedočkavci, které už jsem jednou předběhl, mi znova ukazovali záda. Jenže zkušenosti mluví jasně: každá minuta získaná na prvním kopci může znamenat ztrátu hodiny v cíli. Nechal jsem je bláznit a kochal se světly města pod sebou.
V prvním seběhu jsem zjistil, že mě nečekaně hodně bolí svaly na nohách. Proč tak brzy? Po první občerstvovačce v Řece následoval prudký výstup sjezdovkou na Příslop. Na protějším temném masivu Javorového se klikatil světelný had sbíhajících běžců, parádní podívaná. Svižný seběh do Morávky měl příchuť bolesti úponu lýtka v podkolenní jamce. Martýrium, ale naštěstí je na programu zase výstup. Traverz Travného, to byl nejprotivnější kopec z celé B7. Zpočátku prudké stoupání, na cestě spousta větví po těžbě, pak táhlý asfalt a nakonec prudký seběh rozoranou cestou. K tomu nic k vidění a stále hrozné vedro. Jestli byla nějaká krize během B7, tak tohle.
Občerstvovačky v údolích působily v noci komorně, takový ostrůvek života, jinak všechno okolo spalo. Možná to bylo tím, že se teprve chystaly na pořádný nával běžců. V Krásné bylo od říčky Mohelnice konečně chladno, najednou mě přestaly bolet nohy a stoupání na Kykulku šlo jako po másle. Seběh pod hotel Bezruč jsem si užil, pořádně se občerstvil a už se těžil na Lysou horu. Výstup známým terénem byl suprový, hlavou se mi promítaly všechny ty Lysacupy zde vydřené. Červeně zářící věž vysílače magicky přitahovala, milióny hvězd nad hlavou a tisíce světel pode mnou. Musel jsem se na chvilku zastavit a vychutnával tu tichou nádheru.
Seběh byl dlouhý a jeho závěr po asfaltu poměrně nepříjemný pro moji bolavou patu. Ostravice je zhruba v polovině trati a bohatá občerstvovačka lákala k hostině. Využil jsem toho maximálně, protože další občerstvovačka byla opravdu daleko.
Šestým kopečkem v pořadí byl Smrk, z jehož úbočí jsem mohl pozorovat problikávající světýlka běžců na protější Kykulce a Lysé hoře. Jestliže jsem doposud občas nějakého běžce potkával nebo předbíhal, tak na Smrku jsem dlouhé hodiny nepotkal nikoho. Božínku, při třech tisících startujících! Odměnou za splněného bobříka samoty mi byl probouzející se les plný zvuků, rodil se den. Na vrcholu Smrku jsem definitivně sundal z hlavy čelovku a bylo moc dobře, že na ten nekonečně dlouhý seběh už jsem měl světlo.
Hróóózně jsem se těšil na kofolu, ale v Čeladné nebyla, jen hnusný ionťák a tak jsem se mohl těšit dál. Výstup na Čertův mlýn byl náročný, ale docvakl jsem nějaké borce, takže motivace pěkně táhla. Se sluníčkem se začalo zase oteplovat, ale mé obavy z křečí se pomalu rozplývaly, byť svaly tuhly. Tak liduprázdné Pustevny neznám, kofola, polévka, chleba se škvarkama a honem dolů. Seběh do Ráztoky byl prý nejtěžší a nejprudší, samý volný šutr. Asi jo, tož po osmdesáti kilometrech…
V Ráztoce jsem neodmítl nabízený urychlovač – Marlenku, která mě doslova katapultovala na Radhošť. Ve stoupání se mi podařilo udolat pár běžců, na něž už doléhaly těžkosti trasy. Křeče, nebo kamínek v botě a rázem vzduchem létaly emoce, až se stromy červenaly. Zdoláním Radhoště jsem nabyl jistoty dosažení cíle. Nebyl blízko, už to bolelo a svaly tuhé na kámen. Tělo začalo soupeřit s hlavou. Tělu už se moc nechtělo, ale hlava ví, že tělo může, jen překonat ten nekomfortní přechod z chůze do běhu.
Poslední občerstvovačka na Pinduli a tradá do cíle, který už byl na dohled. V cestě stál jen ten malý brdek jménem Velký Javorník. Vychutnával jsem si ho skoro labužnicky. Zatáhlo se a na vrcholu mě lehce zchladil déšť. Velmi prudký seběh mě bavil, škoda že nebylo s kým závodit. A najednou město, lidi tleskají, červený koberec a cíl.
Euforie po 101 km a +5500m. Neslyším zvony. Ještě je čas...
